Tento rok k nám, skôr ako jar, zavítala pandémia korona vírusu. Poznačila naše životy, bežné fungovanie v civilnom aj trampskom živote. Ale to poznáme a zažívame na vlastnej koži. V nasledujúcich riadkoch vám prinášame príbehy ľudí, ktorí vandrujú alebo trvalo žijú v ďalekej cudzine.
Svoju anabázu pri návrate z Kuby popisuje Hanka Hosnedlová, T.O. Zlatá kotva (České Budějovice), spisovateľka, novinárka, autorka aj porotkyňa Trapsavca. Veľkonočné zvyky vo svojej novej domovine – Austrálii, približuje Marta Pelda Pelikánová, publicistka, cestovateľka, poetka aj prozaička, pôvodne z Českej Třebovej (T.O. Nezávislý Westmen). A nakoniec cestoval po Ázii s koronou Tibor Bátovský, kamarát, ktorého môžete stretnúť aj na potulkách Slovenskom, v okolí rodných Levíc, v Haďom údolí alebo vidieť napríklad na Haluzových fotkách.
Anabáze
Hanka Hosnedlová
Když jsem koncem února odlétala na Kubu, byla jsem plná dychtivosti po nových zážitcích. Netušila jsem, že k nim bude patřit i nechtěné dobrodružství s dramatickým předčasným návratem.
Zpráva o rušení letů, zavírání letišť a hranic zemí mne a kamarádku Bobinu zastihlo na východě Kuby v městečku Baracoa uprostřed nádherné tropické přírody. Rozhodly jsme se sehnat lístky na dálkový spoj a drkotat se celou noc a další půlden v autobusu s předimenzovanou klimatizací do Varadera. To jsme si ani neužily, protože situace houstla a bylo nutné přesunout se (tentokrát na lístky nějakých mexických turistů) do Havany, kde jsou veškeré úřady a instituce.
Na Kubě jsme byly individuálně, jen s báglem a bez jakéhokoliv dalšího zajištění. Takže jsme se musely o sebe postarat samy. Prvním krokem bylo přebukování letenek, které jsme měly vystavené až na konec března. Společnost Air Canada, na kterou jsme měly původní letenky a na níž jsme se se tedy obrátily, měla na záznamníku omluvný vzkaz, že litují, ale že toho mají nyní hodně a abychom se se svými požadavky obraceli na své cestovní agentury. Stejná slova jsme slyšeli popáté, pošesté, podesáté… Obdobně jsme dopadly i při hledání jejich kanceláře.
Vyhledaly jsme po delším bloudění český konzulát v Havaně společně s dalším českým turistou. Nejdříve nás nechali stát nekonečné minuty u zamknutých vrátek do zahrady konzulátu, kdy s námi asi třikrát vracela sekretářka s tím, že paní konzulka telefonuje a že nás nyní nemůže přijmout. Nevzdali jsme to a nakonec se všichni dovnitř přece jen dostali. Paní konzulka byla milá a snažila se nám věnovat, ale v podstatě o konkrétním vývoji situace věděla snad ještě méně než my. Jediné, co pro nás mohla udělat, že jsme se zapsali i s kontakty do jejich seznamu. Zavolali mi, až když jsem byla už asi třetí den doma…
Dobře nedopadla ani snaha mojí přítelkyně, která žije v Austrálii, získat na konzulátu potvrzení o českém občanství. Byla vyškrtnuta ze systému, protože si doklady před časem znovu nezaregistrovala. Poněkud povzbudivěji dopadlo její jednání na australském zastupitelství při kanadské ambasádě.
Zavolala jsem tedy do budějovického Čedoku, přes který jsem kupovala původní letenky. Dotyčná úřednice tam sice nebyla, ale její kolegyně nám poskytla její soukromé číslo. Po zavolání nám bylo nejdříve doporučeno, abychom kontaktovaly Air Canada, ale po vysvětlení okolností se nás paní ochotně ujala a snažila se opravdu nadstandardně pomoci. První letenky, které jsme si z její mailové nabídky vybraly, byly už po několika hodinách buď obsazené nebo zrušené. Komunikaci pochopitelně poněkud komplikoval i časový posun. Ale po další nabídce nám byly vystavené letenky přes Toronto, Frankfurt, Vídeň – Praha už byla mimo hru. Ty jsme si musely nechat vytisknout v luxusním hotelu a víc než dva dny trnuly, aby nebyly zase zrušeny. Ale dočkaly jsme se a brzy ráno z Havany odletěly.
V Torontu jsme měly sedm hodin pauzu a necelou hodinu před odletem hlásili, že ti, kteří nejsou obyvateli schengenského prostoru, nemohou v letu pokračovat. Mezi jmenovanými byla i má kamarádka, ačkoliv měla zabukovaný let, ale nikoliv letenku, z Vídně do Melbourne. Musela jsem odletět sama. Posléze jsem se dozvěděla, že Air Canada jí poskytla zdarma let do Londýna. Odtud měla odletět druhý den, ale podařilo se jí jako zázrakem získat poslední lístek do letadla, které odlétalo za hodinu. Přes Dubaj se pak dostala domů, jenomže tohle všechno jsem se dozvěděla až za dva dny plné nervování a dohadů.
Já sice přes Frankfurt doletěla do Vídně, ale ještě nebylo vyhráno. Nechali nás dlouhé minuty stát u východu a vyplnit formulář, odkud a přes které země jsme letěli, kam jdeme, kde nás najdou atd. A s prohlášením o karanténě. Přes Vídeň, která v krásném teplém dni vypadala pohodově a bez roušek, jako by se jí coronavir netýkal, jsem se po mnohém vyptávání dostala na nádraží Franze Josefa. Liduprázdné! Nikde nikdo – ani informace, ani prodej lístků, jen dva automaty. Vycvakala jsem si tedy seniorský lístek do Gmündu a usedla do moderního, opět liduprázdného vlaku. Průvodčí mne nekontroloval a když jsem ho těsně před cílovou stanicí odchytla, rezolutně prohlásil, že mne Češi přes hranice nepustí. Neměla jsem ale na výběr. Vydala jsem se přes Gmünd pěšky k hranicím. Rakouská strana měla objekty zavřené, na naší straně jsem zastihla tři muže v uniformách. Po prokázání se letenkou a pasem mne vpustili přes čáru. Nicméně jsem byla rozhodnutá, že v případě zamítnutí obejdu celnici přes louky – dráty už nejsou a psy jsem taky nikde neviděla. Došla jsem do centra Českých Velenic a odtud už mne odvezl manžel.
Ani tady ale problémy nekončí. Desetikilová krosna mé spolucestující nebyla totiž v Torontu přeložená do Londýna, ale putovala, aniž bych to věděla, se mnou do Vídně. Já totiž měla své zavazadlo – ani ne pětikilový batoh s sebou v letadle. Takže teď trčí někde ve Vídni a nevypadá to, že by se nám podařilo dostat ji alespoň do Budějovic.
Bylo to náročné na nervy i výdrž, jsem šťastná, že jsem doma, třebaže v přísné karanténě. Když se mne ale přátelé ptali, jestli mne to vytrestalo a přestanu s tím cestováním nadivoko, kývnout jsem nedokázala…
foto: Hanka a Bobina
Pomlázka s Australanem
Marta Pelda Pelikánová
Velký pátek – otvírání pokladů
otevřete svoje srdce a sáhněte do skladu…
Když jsem si před dvanácti lety brala za muže čistokrevného Australana, pokládal náš pohanský, velikonoční zvyk za barbarství na úrovni indiánského skalpování nebo guinejského lidožroutství. Nic nepomohly moje přednášky o těžkosti najít v brzkém jaře zelený proutek, o čerstvé míze, která pod slaboučkou kůrou začíná prýštit. Nezabraly ani názorné ukázky, jak ta životodárná míza při tom šlehání proudí do těla mrskané ženy. A povídky o tom, že vlastně kluk musí ukázat šikovnost upletenou pomlázkou a dívka nádhernou kraslicí, aby se zalíbili jeden druhému, na to úplně kašlal, protože on už si svoji kořist ulovil. Nevyšlehal mě, ani když to od mého bráchy dostal emailovým příkazem.
Jenže pak se mnou začal jezdit na Celoaustralské potlachy československých trampů tady u protinožců. Ty jsou již padesát let vždy na Velikonoce, a i když je tady podzim, tam v buši se české, jarní zvyky fest dodržují. Takže já jsem barvila a malovala vajíčka a jeho si vzali do parády kamarádi. A poprvé i brácha, který se obětoval, a abych neuschla, na potlach přiletěl. Ten rok se David opravdu překonal a provedl jakési nesmělé šimrání větvičkou po mé zadnici a po pozadí jen těch nejblíže kempujících kamarádek.
Postupem roků se naučil plést jednoduchou pomlázku z větví eukalyptů. A zrýmoval si koledu v angličtině, která většinu ženských značně vyděsila, neb jim přál hodně dětí, protože si stále pamatoval tu do hlavy vtloukanou jarní plodnost. V tlupě s ostatními lovci mamutů si hrdě bral od jeskyněk malovaná vejce a vázal si pentličky na pomlázku. A jak celý rok nepije alkohol, tak zvládnul, někdy lépe někdy hůře, držet krok s kamarády i v tomhle.
A oni se mu smáli:
„Před pár lety jsi nám tady přednášel o domácím násilí, a teď honíš baby po lese jak nadrženej klokan.“
On jim se smíchem odpovídal:
„Jaký domácí násilí když nejsme doma?!“
Tak to bylo celé naše, šťastné manželství. Až do letoška. Zákaz shromažďování nás zpočátku jen trochu znervózněl a dělali jsme si srandu, kterak budeme u ohně sedět v rozestupech jak na spartakiádě. Jenže potom zavřeli hranice mezi státy. Nejprve lehce, ale s blížícími se dny volna přitvrdili a postavili betonové zátarasy. Jeli jsme se tam podívat. Vzpomínala jsem, jak mě na Šumavě za mlada honili pohraničníci se psama, když jsem si zkrátila cestu mezi Černým a Čertovým jezerem. Tak zlé to tady ještě není, elektrický plot jsem neviděla, možná tulák s matyldou by lesem proklouzl. Ale do těch našich krásných Hnědých hor by klouzal asi tak dva měsíce. Potlach jsme odvolali. Naštěstí, protože situace se ještě připepřila a ministr zdravotnictví dokonce varoval, že o svátcích má povoleno vylézt na ulici jenom velikonoční králíček, protože pracuje sám. Všichni ostatní mají domácí vězení.
V sobotu budeme u nás na dvorku dělat oheň. Vlajku asi vynecháme. David teď už stejně ví, že na ni musí stát, sundat čepici a být ticho. Výuka skončila. Jen se zeptal, jestli bude moct opékat párky nebo jestli to bude, jak on říká „svatý oheň“. Takže bude buřťák typu „promiň Fredy“, čaj s rumem, gulášová polívka z pytlíku a k tomu bude hrát internetí Country rádio, jehož znělku dnes znají všichni moji sousedé. A budeme na Vás vzpomínat a těšit se na příště.
No a v pondělí budu hódně litovat, že jsem ho ten blbej, českej zvyk naučila, protože to můj zadek odnese za všechny nepřítomné. Dobře jsem si dneska při oficiálně povolené procházce všimla, jak se díval se zalíbením na jeden stromek, který měl štíhlé větévky.
Pokud byste se nudili, nebo u vás začínala ponorka, můžete se na chvíli zabavit čtením písmenek na našem webu www.petrpetra.net. Ano, dobrovolně žijeme v technickém pravěku, máme jen email a webové stránky. Nefunguje nám Skype, nevlastníme moudrý telefon, nemáme FB, Instagram ani jiné asociální sítě. Ale zato Vás máme rádi a myslíme na Vás.
Mějte se a smějte se a mejte se
Marta Pelda Pelikánová i za Davida, který si naštěstí tenhle výtvor nemůže přečíst, to by jistě přitlačil…
ps – Připojuji pár momentek z potlachu 2018. A jednu fotku z loňska, kde už se David vypracoval natolik, že pomlázkování bral šmahem plácačkou na mouchy a seřezal i Žanka, protože prý pořád mele hubou jako ženská.
foto: Pelda
Ázia s koronou
Tibor Bátovský
Zhruba v polovici januára som sa vybral do Vietnamu. Cez Čínu. Tá vtedy koronu ešte zatĺkala a jedinú vec, z ktorej som ju vinil bolo, že mi v Urumči na letisku zobrali powerbank. Prvé informácie o víruse sa začali vynárať až po prílete do Hanoia. No v tom čase to mňa, ani život vo Vietname vôbec neovplyvnilo.
Bolo to obdobie Tet-u. Príchodu jari a čínskeho nového roku, kedy sa celá Ázia presúva domov na sviatky. Preto Čína začala v panike robiť prvé opatrenia, rušiť lety. Mne zrušili spiatočný let po týždni vo Vietname. Ťažkú hlavu som si z toho nerobil. Požiadal som o refund a tešil som sa, že budem môcť ostať v Ázii dlhšie. Vtedy sa mi zdalo rozumnejšie prečkať to tam. Nechcel som predsa doniesť domov nejakú koronu. Nakoniec ma predbehla.
Za prvý mesiac vo Vietname som o korone počul tak maximálne z SMS správ od operátora. Rúška už nosili predtým a ľudia príliš nepanikárili. Zoznámil som sa s jednou Bieloruskou, Kaťou, a začali sme cestovať spolu. Keď jej dochádzali vietnamské víza, presunuli sme sa do Laosu. Tam o korone, prisám Bohu, ešte ani nepočuli. A ešte dlho potom, ako v okolitých štátoch boli stovky nakazených, hlásili stále nulu. To svedčí o náture lokálnych ľudí. Akoby sa ich nič netýkalo a problémy sveta iba hádzali za hlavu. Tým mi Laos ihneď zaimponoval. V porovnaní s Vietnamom sa život badateľne spomalil, a asi aj vrátil pár rokov dozadu. Bolo tam menej hluku, menej zhonu, menej motoriek a celkovo som si krajinu zamiloval.
Kaťa sa po dvoch týždňoch chcela vrátiť do Vietnamu. Ja som ani za svet nechcel odísť. Tak sme sa rozišli a ja som zvyšné dva týždne z mojich mesačných víz strávil na ostrove na Mekongu. Tam som si, v tej krásnej bubline, ako správny Laosan, v kľude nažíval a hádzal problémy sveta za hlavu. Keď mi dochádzali víza a rozhodoval som sa, či ich o mesiac predĺžiť alebo sa presunúť do susedných krajín, Thajska, prípadne Kambodže, korona sa ma už začala týkať. Krajiny v tom období začali zatvárať hranice. Do Thajska ma po odmeraní teploty ešte bez problémov pustili, no život tam bol už jasne poznačený pandémiou. O Thajcoch sa hovorí, že nie sú najpríjemnejší a z mojich skúseností to platí dupľom. Zhruba v tom čase thajský minister zdravotníctva nazval cudzincov “špinavými farangami” a vyzval tým národ k prehnanej opatrnosti až strachu voči cudzincom. Farang má podobný význam ako “gadžo” v rómčine alebo “gringo” v španielčine a to, že sa vraj nesprchujeme, tomu tiež nepomohlo. Odvtedy som im neniesol peniaze, odvtedy som im niesol koronu. Už vtedy bol čas ísť domov, ale nemal som letenku a bál som sa nejakú kúpiť s tým, že by ju určite do týždňa zrušili.
S Kaťou som bol stále v kontakte a jej sa medzičasom podarilo dostať do Indonézie. Začala panikáriť, lebo jej zrušili let domov, tak som sa rozhodol, že pôjdem za ňou. Rýchlo som kúpil letenku do Jakarty a počítal dni, hodiny, minúty do odletu. Každé ráno som sa v duchu modlil, aby ešte nezavreli hranice. Nakoniec som to stihol o chlp. Zavreli ich o deň neskôr. Na letisku v Bangkoku mi ako bonus namerali 36,9°C, čo mi k pohode nepridalo. Ale večer v Jakarte, s pečiatkou na 30 dní, som už bol spokojný. Bolo mi jasné, že z Indonézie sa dá ísť už len domov.
Korona nás bohužiaľ v Indonézii dobehla. Už nebolo krajiny, kde by sa dalo schovať. Nás sa to dotklo hlavne v tom, že sme začali jesť výhradne donášku, snažili sme sa dodržiavať akú takú karanténu a veľmi už necestovať. Väčšinu času v Indonézii sme strávili v Yogyakarte. Plánovali sme jedno posledné dobrodružstvo. Vybehnúť na miestnu sopku Merapi. Kvôli každodenným poobedným búrkam sme to neustále odkladali, až jeden deň dostala Kaťa informáciu, že by ju Rusi možno zobrali z Bali domov. Museli sme konať rýchlo a na druhý deň sme sa stopom dostali na úpätie sopky. Do zotmenia sme boli hore, postavili stan, zobudili sa na východ slnka a zbehli dole. A keď sme si dole v dedine sadli na kávu, všetci miestni vybehli na ulicu. Vybehli sme aj my. Žiadne zemetrasenie, žiadny hluk, žiadne varovanie, iba kúdol tmavého dymu silno kontrastujúci s bielymi mračnami, medzi ktorými zmizol tak rýchlo, ako sa zjavil. Reagovali sme smiechom v úžase nad tým, čo sa práve udialo. Ale obaja sme v duchu počítali, koľko chýbalo.
Ešte v ten deň sa snažíme stopnúť niečo späť do Yogyakarty. Nedarí sa nám. Sedíme na bágli na kraji cesty a spovedá nás policajt. Miestni si to natáčajú na mobil. Ďalší náznak toho, že treba ísť domov. Nakoniec sa nám pošťastí a na druhý deň letíme na Bali. Tam zistíme, že ten ruský let je už v Rusku. Katina ambasáda jej odporúča zabezpečiť si prepravu komerčnou leteckou spoločnosťou. Mne moja ambasáda tiež neodporúča čakať na nejakú repatriáciu z Indonézie. Tým pádom kupujeme letenky s tým, že do Dohy letíme tým istým letom. Ceny sú prijateľné až o týždeň a s vedomím, že nemáme inú možnosť, to riskujeme. Stretli sme príliš veľa ľudí, ktorí plakali nad zrušenými letmi, ale čo iné nám ostáva. Do odletu nám trasu mnoho krát pomenia. Kaťa napr. mala letieť najprv cez Helsinki, potom to zmenili na let cez Štokholm a nakoniec cez Paríž. Mne vyrobili len 12 hodinový prestup v Dohe, čo sa ešte dalo prežiť. Na letisku však boli zmätky. Nechceli ju pustiť do lietadla. Musela od ambasády vybaviť dokument, že môže tranzitovať v Paríži. Skoro sme kvôli tomu zmeškali let. Ale všetko dobre dopadlo a bola doma o týždeň skôr ako ja.
Keď som kupoval letenky, ešte som nevedel, či budem musieť ísť do štátnej karantény. Nakoniec ma to už chytilo. V Bielorusku robia ľuďom po príchode testy a posielajú ich do domácej karantény. Ja som šiel na Veľký piatok pešo z Wolfstahlu na hranice a čakal ma tam Matovič. Prišiel som poobede a rovno na večeru. Ale mal som jedno šťastie, že som mal karimatku a spacák, lebo nás tam nechali čakať do ďalšieho dňa. Po zhruba 40 hodinovej ceste som sa konečne vyspal a ráno nás mal bus brať do Trenčianskych Teplíc a Lešte. V Tepliciach nás otočili, že sú plný a Lešť vraj tiež. Tak celý autobus nasmerovali do Gabčíkova. Prišiel som tam v sobotu a prvý deň karantény sa ráta až nedeľa. Keďže som cestoval sám, musel som zdieľať bunku ešte s niekým cudzím, tak som sa dohodol s dvoma chalanmi, čo išli tiež z Ázie. Takto v trojici sme čakali päť dní na testy a potom ešte jeden deň na výsledky. Za tých šesť dní sme cez balkón nadviazali kontakt s ostatnými bunkami. Obchodovalo sa zviazanými šálmi a šlo hlavne o cigarety. Za tých šesť dní tam ale bol aj pokus o samovraždu, takže nie každý to zvládal s nadhľadom. Mne osobne nič nechýbalo. Tešil som sa z prvej tresky, prvého gulášu, prvej kapustnice a pitná voda priamo z kohútika mi v Gabčíkove prišla čarovná. V izbe som napr. nenašiel ani jedného mravca, čo bol po Ázii tiež ako zázrak. Skrátka to tam nebola žiadna katastrofa a po predchádzajúcich dňoch plných stresu a nedostatku spánku som mal aspoň možnosť konečne si v kľude vydýchnuť.
foto: Tibo a Kaťa
